eliza.bloguje

Počasí nám celý týden relativně přálo. Kdy jsme potřebovali sluníčko, tak vždy svítilo, extremní mrazy se nekonaly, sníh ještě nádherně bílé načechrané čepice, žádný déšť, který by z toho dělal břečku. Prostě celý týden ideál. Přes den jsme se oddávali lyžovačce, bobování, výletům, večer bruslení, masáže, sauna, bazen. V noci jsme padli do postelí jako za vlast. Opravdu sportovní týden, ale pěkně relaxačně užitý. Škoda, že všechno jednou končí.

Postupně jsem sháněla ručně vyšívané ubrusy, které by se tématicky hodily k servisu, a teď už mám i skoro všechny talíře. Snad jenom mělké ještě nějaké seženu. Ale hrnečky s talířky už jsou komplet. A vypadá to na stole rozkošně.

Staročeská kuchyně se pomalu vrací na naše stoly zpět. Recepty našich babiček vyhánějí ty zavlečené "Fastfoody" a " Donuty" a podobné cizácké nedobroty, a česká kuchyně ukazuje, že dovede okouzlit srdce, ale hlavně žaludek i dnešních lidí. Rozpomeňte se na zážitky Káji Maříka, když přijel k babičce, a nechte působit vůni a chuť českých jídel i na své děti a vnoučata. A to mi věřte, že vám utrhnou ruce. Když už jsem je teď od "Vánočních trhů" musela doma péct po čtvrté, tak mi snad ani nebudete věřit. Po otázce, co chceš upéct k narozeninám, padne jediné slovo : "Babíííí, já chci taky Trdelníky". Tak tady se teď pokusím tuto staročeskou dobrotu podat v jednoduchém, moderním pojetí. Prostě, nemám doma ohniště a tyče na staročeská trdla, ale dobrotu upečete i tak doma ve své moderní troubě.

Odpoledne jsem přišla z naší ČESKÉ POŠTY.

Šla jsem tam reklamovat tři rozbité talíře z velikého 72 dílného servisu z Anglie.

Tedy koupeného tady v Česku, dodavatel má jenom na Anglii přímou vazbu,

ale jedná se o originální anglický nádherný servis.

NA POŠTĚ :

Oni na mně, ano vidíme to tady na PC , přišly Vám tři
balíčky od jednoho adresáta, tak kde je máte? Já na to:  Objednala jsem si
porcelánový  servis z Anglie za 6000,- Kč. Přišel mi předevčírem ve třech
krabicích. V jedné byla konvice, misky, cukřenka atd, ve druhé hrnečky,
omáčník atd, ve třetí talíře, talířky. Z těch talířů tři horní jsou na
maděru. Tím pádem celý servis v prdeli. ( pardon prosím). Vzala jsem škatuli
od těch talířů , to vycpání a bublinky, a ty tři rozbité s sebou k Vám
reklamovat. Vše bylo pojištěné a poslané jako křehké.

No a víte co mi řekli.

Že musím celý servis znovu zabalit tak jak byl zabalený do těch
třech krabic zpátky, aby viděli jak to bylo správně zabalené, oni to pošlou na
hlavní revizní poštu a tam, až to posouděj, jestli to odpovídá správně
zabalenému balíčku s křehkým zbožím,  tak mi za ty tři talířky dají
adekvátní částku. Já na to, že to ale nedokážu zpátky vše tak zabalit jak to
přesně bylo, že také nejsem tak profesinální balič, jako ta zasílající firma,

a že také nechci aby mi rozbili další kousky, a že namám auto ,
abych tam nějakým způsobem dotáhla všechny tři plné krabice k nim a ještě do
patra po schodech. A oni že je takové prkotiny co jim říkám nezajímají. Že
jestli to chci reklamovat, že musím vše poště předat, protože si třeba vymýšlím, že to
bylo zrovna v jiné krabici, co byla méně pojištěná, protože každá i vážila jinak, a že chtějí vidět jak se
to tam vešlo atd atd. Jinak že mám smůlu. Tak jsem vzala ty tři talířky, tu
škatuli s těma vycpávkama , kterou jsem venku pak  hodila do popelnice, a šla domů, že
si z těch střepů udělám alespoň mozaikovou podložku pod hrnec = k tomu. Jsou
to grázlové, tam na to musel  na ty talíře asi někdo šlápnout, protože jak
byli  ty tři nad sebou, tak byly všechny tři právě ve stejném místě propadlý
dovnitř a sesypany na další. No to nemá význam s nimi o tom vůbec diskutovat.
Když to vypočtu jenom aritmetickým průměrem, tak by mi mohli dát tak max 250,- Kčpodle počtu kusů.

Ale pak by ještě posoudili, že to nebyly ty největší kusy, ale dosti malé tři talířky pod hrnečky, a tak by z

toho asi ubrali ještě polovinu. Pochopitelně taková velká čajová konvice není kus jako kus, že.

Tak bych tak mohla dostat 125,- Kč. Za servis který mně stál 6000,- Kč + poštovné, a který se stal rázem neprodejným.

A to hlavně stále zdražují za služby, a na naší poště jsem jenom na vydání těchto balíčků čekala u přepážky

CELÝCH  65 minut !!!

Doma jsem se rozbrečela. A teď mi ani nejde internet, abych Vám sem mohla dát fotku.

No tak už to konečně prolezlo :

Všichni moji milí přátelé

Sejít se s rodinou jindy, nežli jenom na funuse, to bývá můj každoroční sen. A tak nás letos vyjelo celkem 12 z blízké rodiny do Jizerek. I když nebylo zrovna pohádkově krásné počasí, i tak jsme si to myslím všichni náramně užili. Pro  oživení jsme  v okolí navštívili Kozí farmu, Výrobnu korálků, výlezy na nějaký ten kopeček, mnohokrát jsme se smočili v bazénu, zahřáli v sauně. Opravdu to všem velice doporučuji. Nakonec zjistíte, že je prima se sejít i jindy, nežli jenom na žranici o Vánocích, či při dalších, víceméně povinných sešlostech. Všem moc doporučuji. A nebudete muset shánět své příbuzné v TV " Poště pro tebe"

Já, ač dlouhodobý alergik, jsem se s tímto problémem zatím nesetkala. Ale jak se říká, nikdy neříkej nikdy, tak i mne to potkalo. A dosti nemile a značně. Takto vypadají moje ruce po 10tidenní léčbě po reakci mých rukou na celerovou nať, při sklizni " pitomých " 10ti bulev celeru.

Je plná sezona, a tak je nabíledni, že se do Varů nebudu vracet, když je tam  FF. To se tam nahrne veškerá naše smetánka, a jak jsem já poznala mimo tento týden,  máte o klid postaráno. Tak báječně klidné město jsem už dlouho nezažila. A to si ho pamatuju už požehnaně dlouho, vždyť jsem se tam narodila. Obsluha v lázních i v restauraci se může doslova přetrhnout, aby Vás obsloužili. Prostě nádhera.  A když tak jste ve Varech nějaký den, začnete přemýšlet čím to je. Na mnoha, mnoha z opravených domů, či na některých restauračních zařízeních vidíte plakát : K prodeji. Teda ono to je velice často v ruštině. Prostě už je to tam netěší. A ono co taky. Mládež, která se do města před lety přistěhovala s rodiči, tak povyrostla.  A to jedno, dvě kasina, pár barů je tak vše, kde je večer nějaká zábava. Lázeňští marodi musí být ve svých postelích, a omladina se chce bavit. A tak se stěhují. Do Prahy. Tam nebudou tak na očích a mají tam více možností. Takže už víte kam si  jet  odpočinout, kde najdete klid a pohodu, a kterému městu se vyhnout napříště.

Co ale bude s budovami ve Varech, až zase začnou chátrat. Která etnická skupina přijde jako další??

No viděla jsem tam hodně, hodně skupinek Japonců, a pak taky Arabů. Jestli to nebyli jenom klienti cestovky Tomiho Okamury nevím, ale porozhlíželi se. Sice voda jim ale nechutnala. Koupili si vždy ten nejmeší nápojový hrneček, trochu větší náprstek, a prakticky po prvním doušku to vylili a otřepali se, že to teda pít nebudou. Tak jsem zvědavá, kteří klienti se budou přičiňovat o další rozkvět tentokráte krásných, a příjemných Karlových Varů??

 Poslední červnový den jsem měla tu čest poobědvat ve Znojmě, na dosti ( dalo by se říct) frekventovaném místě, hned vedle divadla. Takže předpokládám, že návštěvníků tam nemusí mít málo, páč bývá zvykem s návštěvou divadla spojit i restauraci. Jaký asi omyl. Při obsluhování tří obsazených stolů zaječela servírka do kuchyně, že nestíhá, neb má narváno. Do té doby nám ale ještě nestihla ani podhodit jídelní lístek. Pak asi půlhodinové čekání a když nám vrchní přinesl jídlo, tak mu náš šestiletý kluk řekl:" tedy vy máte ale špinavý ruce"!! Vrchní pádil do kuchyně, kde si je asi drhnul, hodil na sebe půlku kolínský, aby to snad ?? napravil, a přišel s úsměvem znovu k našemu stolu. To ale neměl dělat. Jeho chrup připomínal spíš bramborovou řádku, a to už kluci u solu nevydrželi!!?? Jedním slovem : HRÚZA !!

 

 

 

Po masivním úniku ropy v Mexickém zálivu přišla nukleární tragédie z Japonska. Bohužel, Země je čím dál tím více vystavena traumatům, která jsou způsobena průmyslem a lidskou chybou. Lidé jako součást naší planety doplácí na vše stejným dílem. Skutečnost, že radioaktivita dorazí i na naše území, je fakt, který nelze odepřít.

Jak se nyní chránit? Nejsme úplně bezbranní Studie vedené v japonském institutu pro výzkum rakoviny na univerzitě v Tohoku naznačují, že některé přírodní složky potravy působí proti vzniku rakoviny. A týká se to i situace, kdy je organismus vystavený radiačnímu záření. Japonsko je známé makrobiotickou stravou, vysokou konzumací miso polévky, mořských řas, hnědé rýže a fermentovaného jídla. A možná to byl právě vysoký obsah jódu ve stravě plné mořských řas a chaluh, který po katastrofě v Nagasaki ochránil tisíce lidí od rakoviny.

Mořské řasy, spirulina a kelp mají jedno společnéVýše uvedená studie ukazuje, že mořská tráva neboli řasa neutralizuje radioaktivní stroncium. Navazuje se na složku zvanou algin a formuje se do tzv. alginátu, který je vyloučen z těla. Navíc je bohatá na jód a chrání štítnou žlázu před radioaktivním jodidem. Samotná miso polévka působí proti rakovině. Tyto účinky se zdvojnásobí, pokud dávka na osobu obsahuje nejméně 7g sušené mořské řasy kelp neboli kombu. Právě s touto řasou byl vedený výzkum. Autoři studie ale uvádějí, že na druhu mořských řas až tak nezáleží. Antioxidanty nevynechávejte Antioxidanty chrání buňky našeho těla proti účinku i těch volných radikálů, které jsou produkované radiačním zářením. Populárními antioxidanty, které většina z nás zná, jsou vitamín A, C a E. Jejich velké množství obsahují borůvky, červená řepa a některé druhy esenciálních olejů, jako například tymiánový, oregano a další. Užitečné je navíc užívat i B-komplex, zinek, magnesium a kalcium.

A co přírodní medicína a složky potravy?

To, co konzumujeme každý den, má na náš organismus největší vliv. Do stravy nyní v době zvýšené radioaktivity zařaďte:

• Mořské řasy (kombu, hiziki)

 • Spirulinu, kelp (možno užívat i v kapslích z lékárny)

• Zeleninu bohatou na sulfur (brokolice, zelí a kapusta)

• Fermentované potraviny jako jsou miso polévky, tempeh, nepasterizované kysané zelí) Zelený čaj (klasický či matcha)

Všechno nejlepší, hodně spokojenosti, zdraví, štěstí a lásky Všem přeji v roce 2011. Užijte si v klidu Vánoce, 

 

                                             

nezabývejte se prkotinama, nestojí to za to. Na shledanou v lepších časech.

 

Teď si tak broukám, ale do zpěvu mi zrovna moc není. A jak Bára sepsala svůj krátký pořadník hezkýho pokoukání, tak jsem si šla sednout a koukat jen tak.... potřebuju relax. A tak přemýšlím nad svým žebříčkem, kam moje oko rádo spočině.

Miluju oheň. Ale jenom ten zkrocený, zavřený za sklem a krásně hřejivý. Na to se vydržím koukat opravdu často a dlouho.

 Vodu miluji po kapkách. Kapičky na pavučině, kapky rosy v trávě, na okvětních plátcích, kapky ve vodotrysku..

Zbožňuju zelenou, ve všech těch odstínech co v přírodě je. Zelenou do modra, do žluta, do rezata, khaki zelenou, šedozelenou, na zelenou se nemohu nikdy vynadívat.

Televizi jsem nepustila snad od prázdnin. Má to své důvody. Ten první, krom nějakých zahraničních stanic, mně na našich programech zaujmou jenom nějaké reportáže či dokumenty. A ty zase jsou obvykle v sobotu dopoledne či podobně. A pak začali dávat skoro vše v tom novém formátu. Vidím na celé obrazovce jenom takový úzký proužek uprostřed, takže z gauče nevidím skoro nic. A když mám koukat na nic, tak se nekoukám vůbec. A je to.

Kytky. Ale nejraději když rostou, ne uříznuté. Kytky, větvičky, listy,plody... to mám ráda.

Ráda sleduju lodě, vlaky, stará auta. To co se pohybuje od někud někam. Nemusí jezdit příliš rychle, taky abych je mohla skouknout. Třeba starou kouřící lokomotivu ( snad ochránci přírody prominou) ale to je krásná nostalgie.

Miluju sochy na hřbitovech. Ne ty stejné, jednotvárně se tvářící či stojící. Ale ty vyjímečné, nějak zvláštní, neopakovatelné.

Mám ráda kaluže a odraz pouličních lamp v noci v nich. Taková cesta po staré Praze v pomalu padajícím dešti. To je nádhera pro oči.

Miluju když sedím v zhasnutém pokoji, venku padá lehounce sníh a já se dívám skrze záclony, které vrhají krajkový stín na strop, a lidi co jdou kolem se mi procházejí po zdech pokoje. Je ticho, nic nikde puštěnýho a jenom ty vločky sněhu dopadají na parapet.

Miluju pohled do očí dětí. Ty jsou tak neodolatelně krásné. Myslím, že ty bych měla dát na první místo. Ano ty asi miluju nejvíc.

Moc ráda koukám na hory. Hlavně když jsou mraky, inverze, když ty jednotlivé kopečky a vrcholky vykukují jako z moře, z rozlitého mlíka. Červánky a opar k tomu, barvičky od růžové přes fialovou do sytě modré. To je nádhera.

A teď když to tak píšu, tak jsem si uvědomila, jak je mi strašně líto těch, co toto nikdy nevidí. Jaký veliký rozměr  nám umožňují naše oči, jaký je to krásný zážitek moci vidět.

 

 

Po problémech z prvního půl roku s elektřinou , si to na naší zahradě zase trochu užívám. Nemyslím tím rytí a ničení plevele. To mne tedy moc nebere, ale jak se příroda loučí se svojí aktivní  částí roku, tak jako by se snažila do těch barev dát na poslední chvílu všechnu svoji sílu A tak se kochám od různých žlutých  jemných náznaků až po karmínově rudé, že jenom oči přecházejí.

Tak takto se mi letos podařilo vypěstovat kiwi.  Sklizeň byla celkem kolem 4 kg. Sice drobné plody , tak asi jako menši švestky, ale lahoda. Něco mezi vynikajícím angreštem, trochu nakyslým, ale na druhou stranu slaďoučkým a bez pecek či tvrdé slupky. Opravdu nádhera. Nic společného s někdy bezchutným kiwi v prodejnách. Prostě moc doporučuji. A navíc se mi začíná tvořit nádherná pergola.

Končí éra papírových kuponů, které jsme si kupovali ke kmenovému průkazu, abychom se po Praze dostali, kam jsme potřebovali, a nemuseli si kupovat jednotlivé jízdenky. Pochopitelně, doba elektroniky vstoupila i do tohoto prostoru. Cena pro vybudování systému byla značná, prodlevy jakby smet. A fungování? Uvedu můj příklad, který jistě nebude až tak osamělý. Nejsem přeci až tak vyjímečná, abych musela mít i vyjímečné příhody.

V půli srpna jsem dojela na jedno z prodejních míst v Praze pro formuláře. Propisovací ale hned několik stránek miniaturních vysvětlivek. Nutnost zajít k fotografovi. Dobrá, další  čas, peníze a splněno. Odevzdat zase na jedné z k tomuto účelu určených přepážek. Asi hodinová fronta. Další čas, odevzdáno. Asi po třech týdnech přišla domů doporučená obálka. Na poštu, vyzvednout, čas, karta je doma.

Musím si ji nechat "nabít" určitou částkou, aby fungovala. Jedu na přepážku, stojím 3/4 hodiny frontu. Okénko, dáma, požadavek. Prosím za 660,- na 90 dnů ode dneška na důchodcovskou jízdenku. Ano, sděluje paní a bere si moji platební kartu, ze které je můj požadavek zaplacen. Ptám se, zda mám pro zprovoznění ještě něco udělat, nene, již můžete jenom jezdit. Děkuji a odcházím.

Hned druhý den průvodčímu ve vlaku PID ( což je příměstská doprava vlakem kolem Prahy, která supluje autobusy a tramvaje, a platí v ní stejné jízdné) hrdě vytahuji červenou kartičku a podávám ji průvodčí. Ta karta je neplatná, jedete načerno, dí ona. Polil mne horký pot, vytahuji stvrzenku o včerejší platbě a dobití karty. Průvodčí se omlouvá , že asi kontrolovala kartu ledabyle a strká ji znovu do čtečky. Ne nezlobte se, vaše karta není vůbec nabitá. Odpouští mi benevolentně alespoň pokutu, ale platím čerstvý lístek, zpáteční, abych i zpět nejela načerno, a třesu se vzteky.

Vystupuji z vlaku a volám na ifocentrum  pro OPENCARD karty. Slečna vyslechne nacionale, čísla ze stvrzenky o zaplacení a sdělí:" Bohužel, s tím já nic neudělám!" Konec.

Mám čas až za dva dny, jedu na pobočku, kde jsem kartu nechávala dobít. Už jiná dáma po vyslechnutí hned šveholí, že už o tom ví, že to byl problém její kolegyně, a že už ji volali z ústředí, víte ono se jí tady něco zašprclo......... nemám slov.............. ale že ona " Bohužel, já s tím nic neudělám!" Začínám být do ruda. Táhnu s sebou dva vnuky, kteří mají za dvě hodiny stihnout hudebku, kupuji zásobu dalších nových jízdenek, sedáme do metra a jedeme do centra. Na ústředí OPENCARDU v Jungmance je taková fronta, že bysme asi stěží stihli v hudebce konec , tak prohlížím web adresy, hledám, kde je reklamační odd. elektronických kuponů, sedáme znovu do metra a jedeme na Pavlák Jdeme na Bojiště. V přeneseném slova smyslu jdu opravdu s bojovnou náladou. Přepážek v přízemí je asi 8, koukám, kde budeme nejdříve na řadě, i tak čtvrthodinka pouhá. HIhihi, jste u špatného okénka, po vystání fronty. Openkard karty pouze okénka 1-3. Vnuci už jsou nevrlí, ale stojí novou frontu statečně se mnou. Přijdeme na řadu, říkám problém, moment, zavolám kolegyni. Jsou tam za sklem na mně dvě. Znovu výslech a kroucení hlavou. Bohužel, s tím my vám tady nic neuděláme. Tvrdím, že jsem přece na reklamačním odd. elektronických kuponů dopravních podniků. No jo to je ale v budově nahoře. Jedeme výtahem nahoru. Tam sdělení, že oni si firmu pro Opencard najali a oni jsou pouze Dopravní Podnik hl.m. Prahy. Kupony spravují na přepážkách v přízemí zaměstnankyně oné najaté firmy. Jedeme výtahem zpět na okénko č. 1. Frontu už nestojím, jdu rovnou na věc. Slečna se zajíká, a že neví, co má dělat. Prosím ji, ať vyzkouší na čtečce, zda je moje karta v pořádku. Kontroluje. Ano je to vaše karta, ale není nabitá. Předkládám účtenku a vysvětluji podniknutou anabazi. Já ale nevím.... beru červenou kartu do ruky a mrsknu s ní po dámách za okýnkem. Potvrzení o převzetí karty mi odmítají vydat.Chytám kloučky za ruku a pádíme na metro, abysme stihli alespoň něco z již zaplacené hudební výchovy na Lidušce. Přicházíme pozdě, ale kluci se tam alespoň , na rozdíl ode mne, uklidní.

Jedu domů a sedám k PC. Hledám veškerá spojení na firmy, které mají co do činění s Opencard kartou. Všude jenom ta samá telefonní čísla,, na která jsem již volala, ty samé adresy, které jsem již navštívila. Hledám e-mailové odkazy. Píšu podrobně, o co mi jde, a jak se nemohu dobrat spravedlnosti a pořádku. Odesílám na dvě z našlých adres. Je 20.9.2010. 

Dnes je středa, již týden po nabití – nenabití mé rudé karty a stále nic. Všude jsem nahlásila telefon, moji e-mail adresu, adresu domů Naprosté ticho po pěšině. Opět si kupuji nové a nové jízdenky. Denně projezdím tak za 100,- Kč. Ráno jednoho vnuka do školky, sednout na spoj jedu ke vlaku, sednout na PID, zaplatit Pražský poplatek a další co je už v prvním pásmu. Pak jedu domů. Odpoledne to samé, nejprve jet vyzvednout nejmenšího ve školce a s ním jet pro dalšího do školy, zpět a na hudebku, či jindy na sportovní kroužek.  S jízdenkama, co jsem musela zaplatit při shánění nápravy na rudé kartičce je to už dost přes limit chudší důchodkyně.

Sedám a píšu obsáhlý dopis. Doporučeně. Dnešní poplatky za poštu i v tom samém městě už také nejsou za hubičku.

Je pátek, stále nic nového. No bude v příští úterý svátek, tak mi je jasné, že si všichni ti úředníci protáhnou víked, na celý týden. Odjíždím raději pryč, do lesů, uklidňujicí kapky deště snad pomohou.

Je pracovní pondělí. Ve schránce nic, na mobil nepřišlo nic, e-mail odpověď žádná. Zvedám telefon. je 11:00 . Telefonuji na všechny strany, končím koílem 15:00 hodiny. Výsledek toho všeho. Konečně se jedné ochotné dámě ( nebo mně chtěla jenom uklidnit?? to ještě nevím) , která zastupuje tu, co to má mít na starosti, ale ta má dnes ( !! samozřejmě!! to jsme předpokládali, že !!) dovolenou, že ve středu, hned jak ona přijde, vše vysvětlí a určitě učiní nápravu. Nemám už sil.

Od středy jezdím na černo. A všechny pokuty budu posílat na Dopravní podnik h.m. Prahy k proplacení.  Jsem s nervama na dně a vidím rudě. Kartičkově rudě! Takto jsem strávila 14 dní a zatím všechno k ničemu, jenom ztráta času a nervů.

Odkaz na článek : Konec Evropské Unie

Velmi zajímavé čtení.

Nedovedu se vžít do myšlenek lidí, kterým voda sebrala všechno. Vzpomínky, peníze, snahu, práci, vše co měli ve svých bytech, domečcích, zahrádkách, vše čemu obětovali své nejlepší roky svého života. Jejich nábytek, fotografie, dárečky, dřina, vše je pryč.  Již nikdy nebudou usínat s pocitem klidu, že i když se budou hodně snažit , že i když se zadluží do konce svého života, a znovu to vše dávat do pořádku, že už nikdy to nebude jako před tím. Před tím!!! Ale před čím???

Někdy kolem roku 1900 byl vypracován návrh protipovodňových opatření kolem Liberce. V první polovině minulého století byly z tohoto návrhu realizovány 4 stavby, retenční nádrže, Sečská přehrada. Na tu jednu poslední mělo zbýt místo  peníze a síly v té druhé polovině  toho století. Ale nic.  Od té doby nic. Jak je možné že dříve se našly peníze, neházely se klacky pod nohy s různými vyhláškami a vyjímkami. Dovedli se domluvit finančníci, plánovači, ekonomové, ochránci přírody. Teď se  řeší projekty přecházení žabiček přes silnici, porcování medvědů pro své zájmové kluby, návštěvy a exkurse kolegů v Japonsku či Ohňové zemi ,aby tam  načerpali co nejvíce zkušeností při řešení jejich problémů, které by mohli tady využít. Jak je možné, že už tu nežije nikdo, kdo myslí selským rozumem, kdo si jako prioritu  vytýčí vládu věcí veřejných. 

Soustava nádrží na severu Čech  tento týden zabránila nejhoršímu. Čemu nejhoršímu, co nás ještě čeká. Když nikdo neplánuje nic pro lidi, obyčejné lidi, kteří pak na své problémy, jak přežít, zůstanou ve své podstatě naprosto sami. A nejen na Liberecku. Všude.  Projektují se megalomanské stavby, meliorace polí nedopustí, aby se voda vsákla do polí, ale naopak jako by se jí přikázalo, aby smetla všechny ty domečky, zahrady, kudyma ji vlastně donutili plynout. Pozemky pro stavbu lidských obydlí jsou v hodně případech právě tam, kde byla zátopová oblast.

Voda je strašný živel oheň taky, ale připadá mi že voda je snad ještě horší. Před tou se nikam utéct nedá. Ta má strašnou sílu, a dovede zničit vše, co se ji postaví do cesty. Vše, i myšlenky na klidný život, které se dříve rojily  v hlavě.

Po mnoha potížích, které nás letos provázejí snad i na moji zahradu přišel čas  a jaro ( nebo snad už i léto??) dává o sobě vědět. Sice jsme bez vody, bez elektřiny, ale kytkám to nějak moc zatím !! nevadí.

Myslím , že asi na delší dobu utichnou  řeči o globálním oteplování. Tedy alespoň dle mých poznatků, tak už čtyři měsíce je mi pořádně zima. Sníh už nemáme kam dávat, naposledy, když jsme si mnuli ruce, že to tak krásně uschlo, tak dneska dalších 10 cm. Je to už k zblááznění, hlavně pro městského člověka,. A tak jsme se stali  v této zimě tak trochu polárníky.

Hodně zdraví, pohody, trošku více peněz, štěstí a spokojenosti a lásky. Tentokrát ze zasněžené Prahy.